Uvedení dek do kožešinového obchodu

soupeření Anglie a Francie 

Deky dodávané v kožešinovém obchodu indiánům společností Hudsonova zálivu jsou všeobecně známé. Nicméně tato britská společnost založená již roku 1670 a fungující dodnes, zařadila do svého sortimentu "čárkové deky" o více než sto let později, roku 1780. Nebylo to však „výstřelem do tmy“, ale vlněné přikrývky byly důležitou součástí kožešinového obchodu již mnohem dříve. Anglické deky byly (a stále jsou) proslulé svou kvalitou, zejména díky manufaktuře ve Witney založené Thomasem Empsonem v roce 1669 (tato bohužel 19.července 2004 ukončila výrobu), ale mimo nich se do Ameriky dodávaly i deky Francouzské a pravděpodobně i Holandské (zde jsem se zatím dozvěděl pouze o dodávkách dufflu- silné vyčesávané vlněné látky, nikoli však konkrétně dek).

 

Obchod s evropským zbožím v době průzkumu Nového světa byl důležitým faktorem v utváření svazků mezi domorodými národy a Novou Francií. Jedněmi z nejdůležitějších položek v tomto obchodu byly obyčejné vlněné přikrývky.

Otec Pierre Briard v práci Jesuits Relations and Allied Documents píše, že v roce 1611 „arkadianští indiáni často nosili naše kabáty a v zimě naše pokrývky, které olemovali a nosili přeložené“. Ve stejné době Marie de L'Incarnation zaznamenala, že viděla indiány nosící kabáty (kapote) vyrobené z obchodních přikrývek (ne všechny kabáty však byly vyráběny indiány. Občas se v obchodu vyskytovali i finální výrobky a ani nemusely být vždy zhotoveny z obchodních přikrývek). Přikrývky i kabáty z nich byly domorodci používány již v ranných dobách kožešinového obchodu, avšak v průběhu času se kvalita materiálů i používané barvy velice měnily.

Na úplném počátku indiáni používali bílé, červené a modré pokrývky. V zápiscích z roku 1663 bylo mezi zbožím patřícím obchodníkovi Jacquesi Testadu dit Loforetovi zaznamenáno deset „Normandských bílých dek.“ Jejich označení odkazuje na umístění jejich výrobce. O třicet let později, v roce 1693, se v Montrealu konala rada, jíž se spolu se zástupci francouzských úřadů zúčastnili i zástupci dvanácti domorodých kmenů. Jako dary dostali „ne méně než 83 bílých pokrývek“. Mimo čistě jednobarevných dek se na některých objevovaly různé druhy zdobení, jako červené, nebo modré pruhy u jejich okrajů, výšivky, či různá obroubení okrajů. Když v roce 1687 zemřel obchodník Jean Mailhot, v soupisu jeho pozůstalosti bylo zmíněno sedm přikrývek zhotovených z látky na kabáty obroubených tkanicí vytvářející ornament (velmi úzký proužek stuhy napodobující zlato či stříbro, nebo byl z hedvábí). Z nákresů jezuitů víme, že většinou tato obruba vytvářela „cikcak vzor“ a byla vytvořena pomocí dvou tkanic.

Obchodní deky se lišily nejen materiálem, barvou a vzorem, ale i rozměry. Zavést do velikostí pořádek a sjednotit rozměry dek se poprvé pokusily v roce 1690 Francouzi zavedením systému tzv. „points“ (česky „body“). Název je odvozen od francouzského termínu empointer, který znamená šití stehů do tkaniny. Velikost dek a jejich cena byla od té doby označována pomocí těchto points, což byly tenké čárky vyšité do okraje deky. Obchodní deky se v té době označovaly škálou od jedné do pěti points. Pět je největší, jedna je nejmenší, ty byly známé jako cradle blankets (nosítkové deky). V této době se vyskytovaly i deky s označením až 12 points, tyto však byly určeny k použití na postelích tehdejších Kanaďanů, nikoli jako součást obchodu s indiány.

 Dle dochovaných materiálů si můžeme udělat i poměrně přesný obrázek o rozšíření jednotlivých velikostí dek mezi indiány už v poměrně ranných dobách kožešinového obchodu. Mezi lety 1719 a 1722 bylo zaznamenáno ve Fort Niagara 649 prodaných dek. Nejčastějšími byly 2points (64%), následovány byly 1point – nosítkové deky (22%), 3points měli desetiprocentní zastoupení a dnes nejhojněji používané 4points se vyskytovaly pouze ve 2% případů. Dle jedné dochované deky víme, že tehdejší dvoubodová přikrývka měla rozměry 59x48 palců (150x122cm) a vážila cca. 3libry a 7 uncí (něco přes 1,5kg).

Od počátku do poloviny 17.století se vyskytlo několik pokusů o regulaci obchodů s dekami. Pierre Boucher, tehdejší guvernér v Troi-Rivieres vydal nařízení, že jedna deka má cenu nejméně pěti nebo šesti bobřích kůží. Také guvernér Nové Francie Alexandre de Prouville de Tracy nařídil, že bílá „normandská“ deka nesmí být vyměněna za méně než šest bobřích kůží a tzv. „irokézská deka“ (coverte L'iroquoise; levnější deka z materiálu nižší kvality) byla k dostání nejméně za tři bobří kůže. 

Spolu s růstem obchodních styků a vzrůstem objemu obchodů se začala stupňovat soutěživost mezi francouzskými a anglickými koloniemi. Ve snaze odklonit kožešinový obchod od francouzských obchodníků Angličané snížili ceny, takže v Bostonu, v kolonii Massachusetts, dostali indiáni bílou, nebo červenou přikrývku pouze za jednoho bobra, zatímco v Montrealu by stála mnohem více. Dokonce ještě téměř po třiceti letech od uzákonění této ceny mohli indiáni v Nové Anglii koupit deku za jednu bobří kůži, zatímco nahoře v Montrealu by tou dobou už zaplatili dokonce šest kůží. Aby Francouzi zničili anglické postavení které si vybudovali pomocí nízkých cen, vysílali voyageury obtížené velkým množstvím francouzského zboží přímo do indiánských vesnic a každý kmen dostával každoročně velkou dodávku darů výměnou za neobchodování s Angličany. Tímto jednáním se francouzům povedlo za pomoci vysokých nákladů část obchodu svést opět k sobě, ale indiáni stejně zároveň „načerno“ obchodovali i s Angličany.

Vzrůstající zájem o kvalitní zboží dohnal francouzskou vládu k pokusu o dosažení stejné kvality zboží jako měli Angličané. Na přelomu století (1701) poslala vláda Nové Francie dopis do Versailles, v němž uvedla, že francouzští obchodníci nemají „určitý druh červené, nebo modré látky jejíž šíře je 1¼ lokte (150cm) a je zvaná escarlatine“ (normální obchodní pokrývky té doby byly široké 180cm). Indiáni měli taktéž sklony si vysoce cenit modrých dek s bílými proužky a červených s tmavě lemovaným okrajem. Francouzi sháněli vzorky anglických dek a posílali je na ukázku do Francie. Tyto „escarlatine“ deky byly rozděleny do následujících druhů: červené nebo modré s černým okrajem, červené s bílým pruhem širokým na délku prstu u kraje, červené nebo modré s dvěma bílými pruhy širokými na délku prstu; pruh bližší kraji byl vzdálen na dvě délky prstu od kraje.

Od roku 1715 bylo z francouzských výroben posláno na dvě stě vzorů látek do Nové Francie, avšak výsledky byly zdaleka nedostačující. Indiáni si oblíbili tkaniny vysoké kvality, což se ukázalo jako příliš nákladné pro účely francouzského obchodu. Proto začali Francouzi do kolonií posílat tkaniny, které nebyly tak silné, nebo tak těsně tkané jako anglické. Správce Nové Francie Michel Begon to komentoval takto: „Indiáni jsou tak dobří v posuzování kvality látek, jako většina zkušených obchodníků. Dokonce opalují i chlupy vzorku, aby mohli lépe prozkoumat kvalitu struktury tkaniny.“

Roku 1720 dala vláda svolení koupit anglické pokrývky pro obchod s domorodými kmeny. Tento čin byl pouze přirozeným politickým rozhodnutím a měl dát francouzským výrobcům čas k vylepšení jejich výrobků. Někteří francouzští výrobci produkovali více jak 100 000 přikrývek ročně určených pro indiánský obchod, ale jejich úsilí překážel nedostatek finanční podpory.

Záznamy z roku 1740 již ukazují na velikou různorodost obchodních přikrývek. Petr Kalm tehdy popsal indiány nosící bílé a červené přikrývky, „nosili bílé přikrývky mající jeden nebo více modrých, nebo červených pruhů.“ V té době byly také používané zelené přikrývky se sedmi nebo osmi pruhy (vyráběné v Montpellier), modré a červené s bílými proužky (vyráběné v Limbourgu) nebo s červenými a žlutými pruhy ... zhotovené ze psích chlupů (vyráběné v Bordeaux).

Toto byl krátký nástin nástupu dek jako jednoho z hlavních artiklů kožešinového obchodu. Další a již známější etapa obchodu s dekami byla odstartována v prosinci 1779, kdy obdržela manufaktura Thomase Empsona z Witney zakázku na 500 párů dek s velikostmi od jedné do čtyř points od Hudson’s Bay Company, která je tímto zařadila na stálo do svého sortimentu.

 

 

Pro stránky irokezove.unas.cz připravil Awe